Jen těžko byste mezi mladými autory hledali někoho, kdo má italskou mafii navnímanou více, než Roberto Saviano. Jeho romány z prostředí neapolské mafie nejsou jen příběhem. Je velmi silně cítit, že se autor opírá o mnohem více než jen svoji fantazii. Jestliže se jeho román Gomora z roku 2006 stal ve své kategorii bestsellerem, a mnozí kritici o něm mluvili jako hrubém surovém diamantu, tak novější román Piraně je již velmi ostře vyprofilovaný briliant.

Důležité je i zmínit, že sám Saviano se nechával zaměstnávat v různých profesích, ve kterých měl možnost sledovat prostředí za hranou zákona a shromáždil zkušenosti, které do svých románů úspěšně přenáší. To, jak blízko se ke zločinu dostal, výmluvně ilustruje fakt, že musí mít státní bodyguardy, kteří ho chrání před italskou mafií.

Román NULA NULA NULA napsal v roce 2013 jeho a převedení na obrazovky se ujala dvojka italských tvůrců Leonardo Fasoli a Stefano Sollima Ti se oba také podíleli na zfilmování jeho románové prvotiny, GOMORA .

Přiznám se, že jsem už dlouho neměl tak smíšené dojmy po prvním díle nějakého seriálu. Všechny postavy tu patří do kategorie špatní a ti ještě horší. Je těžké se s nějakou figurou na plátně identifikovat nebo jí držet palce. Všichni jsou nesympatičtí, protivní, nebo tak proradní hajzlové, že je vám z nich zle a pokud tu je někdo čestnější, tak je už na počátku jasné, že tento svět pro něj není stvořen. Postupem času postavy začínají nabývat na plasticitě a vy pozvolna začínáte přemýšlet o jejich motivacích.

Na světlo se dostávají gangsterské hodnoty, kde je citelný rozdíl mezi italskými mafiánskými kmety, kteří drží staroškolská pravidla a tradice, která zakazují sáhnout na životy dětem a ženám, oproti jejich vnukům, které žene touha převzít otěže „rodiny“. V naprostém kontrastu je pak svět Mexika, kde boj o moc nabývá zcela jiných dimenzí. Příbeh rozehrává hned tři různé dějové linky. Jednu v Mexiku, kde se kokain produkuje, jsem již zmínil. Druhou, řekněme putovní, jenž sleduje cestu zásilek. Třetí, v italské Kalábrii, kde bojují o moc jednotlivé rodinné klany a stejně tak i generace.

Poměrně sympatické je i to, že se vás tvůrci nesnaží vést za ruku. Některá rozhodnutí hlavních postav je poměrně těžké pochopit, ale současně nemáte vůbec pocit, že by děj šustil papírem a jednoduchou plochostí. Příběh si uchovává svá zákoutí, která neukazuje a vlastně je to možná i dobře.

Samostatnou kategorií je pak vizuál a hudba, kde je znát, že se nešetřilo. Skotská postrocková stálice MOGWAI je v tomto případě skvělá volba. Zkušení matadoři kytarových náladovek tu naprosto excelují v tom, jak dokreslit tíživou atmosféru.

Po několika podobných projektech je tu možnost shlédnout velmi silný dramatický seriál z prostředí drogové mafie. Možná je na první pohled trochu nepřátelský k divákovi, ale postupem času to dokonale vyvažuje vypravěčským stylem, hrajícím si originálně s časovými linkami i mrazením, které je v současné seriálové tvorbě čím dám vzácnější.